i

i

i

16.4.1939     

Ještě téhož dne zřejmě odpoledne odesílal vrchní strážmistr Purmenský, velitel ostravické četnické stanice, na adresu okresního úřadu v Místku písemné hlášení, které začínalo větou:

Podávám zprávu, že dne 17. dubna 1939 dopoledne dostavili se na zdejší stanici ordneři z Frýdku, Ferdinand Polatschek, bytem Frýdek-Třanovského 985 s tím, že jdou zabavit židovskou útulnu v Ostravici čís. 302.

Podrobnější popis chronologie onoho dubnového incidentu se nedochoval, třebaže z dalších vět zprávy velitele Purmenského plyne, že ordneři, tedy bojůvkáři, předtím nežli požádali dopoledne 17. dubna na ostravické četnické stanici o oficiální uniformovanou asistenci, ilegálně již hlídkovali okolo objektu židovské útulny od předchozího dne. Prý z údajného nařízení vedení NSDAP v Moravské Ostravě. Aby některý z těch uvnitř případně bez evidence neuprchl.

Třebaže se jednalo o zjevné porušení veřejného pořádku ozbrojenými civilisty, ostravičtí četníci se neodhodlali k jakémukoli razantnějšímu zákroku. V jistotě a sebedůvěře asi zdecimováni traumatem nedávného vyhlášení Protektorátu. Ale kdoví – možná že i jim vyhovovalo, že si kdosi konečně došlápnul na vetřelce v jejich vsi.

Proto nikým nerušeni, ordneři potom 17. dubna všem v objektu zrovna ubytovaným přikázali, že se do 3 dnů musejí vystěhovat.

Ale možná že velitel Purmenský cosi přesto někam promptně aspoň hlásil, a ze strany frýdeckých ordnerů se tehdy jednalo jen o vlastní iniciativu (ještě) nad rámec samotnou okupantskou správou zamýšlených pořádků. A nebo naopak o ostře cílenou provokaci, na jejímž základě získal zjevnou záminku k zákroku na místě vrchní komisař gestapa Preis. Který dorazil autem na Ostravici a z objektu židovské útulny na Osmeku všechny ordnery ihned vykázal. Navíc s poučením bojůvkářům, že jen státní policie může legitimovat osoby a případně zabavovat majetek.

Načež veškerý inventář židovské útulny označil úředními lístky, a mezitím požádal četnického velitele Purmenského o sepsání jmenného seznamu. A to nejenom všech obyvatel útulny – ale i všech Židů, též polských státních příslušníků, jakož i emigrantů z Těšínska po polském vojenském záboru v předchozím roce a osob přišlých onehdy ze Slovenska z nouze po letošním 15. březnu, datu vyhlášení Slovenského Štátu. A v tom čase provizorně usedlých, v celkovém počtu asi 200 osob, ve zhruba málem dvoutisícové tehdy Ostravici.

A jak v jeho hlášení místeckému okresnímu úřadu vrchní strážmistr Purmenský okrajově poznamenává, žádaný seznam byl vrchnímu komisaři gestapa Preisovi odeslán ještě téhož dne.

Přes zjevnou brutálnost a nebezpečnost události, všechno se tehdy  událo jakoby jen naoko: všem Židům byl povolen ještě téhož dne pobyt v obci Ostravice i nadále. Namísto původního ordnerského likvidačního termínu hned do 3 dnů, tentokrát až do konce dubna 1939. Pro onu míru gestapákovy benevolence jakoby tehdejší ostravický incident vskutku proběhl jenom tak inscenovaně. A jak svědčí závěr tehdejší zprávy vrchního strážmistra Purmenského, jen jakby mimochodem a improvizovaně, zkušebně a okrajově v rámci jednoho služebního výletu jednoho žoviálního komisaře gestapa:

Po provedení úředního výkonu odejel vrchní komisař Preis do Frenštátu p/Radh. zabaviti villu senatoru Mackovi.

V tV tehdejších poměrech celé 2. republiky i začátku Protektorátu naprostá rarita, mimořádnost a unikát, sama židovská útulna na ostravickém Osmeku prošla do konce 39. roku ještě dalšími existenčními peripetiemi, a její osud si zaslouží autorský zájem, další líčení. Stejně jako s ní související průběžné i pozdější osudy mnohých těch provizorních migrantů i jinde na Ostravici dočasně usídlených v tehdejších měsících.

Ačkoli o existenci ostravické útulny se v novinách z tamté doby nedočtete. Ani slovo o ní nenapsaly jediné za málem rok jejího trvání. Dokonce nijak významně ani ne ty pozdější, v další desetiletích. Na cosi sedl čímsi nebezpečný prach.

Možná, že alespoň ještě žijí místní pamětníci tamtěch časů, kteří si po téhle první zmínce na ony dávné události, ba i lidi, vzpomenout. Nebo jindy příště, po kterési další kapitole. Když nemohu použit nabízejícího se výrazu: po případném příštím pokračování.

Poněvadž nebylo by libo o tématu tisknout ani žádné současné domorodé redakci.

Já přesto prosím těch dávných účastníků děti, třeba aspoň odněkud vyhrabou související staré obrázky…

                            iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii bob.lb@@seznam.cz

i

ŽIDOVNA   

Jako do každé jiné kroniky, tedy i do té předválečné obecní ostravické, bylo zapisováno s jistou časovou prodlevou. Nejčastěji až v příštím roce, a tedy již v podmínkách, kdy všechno, co se nedávno stalo, přestávalo být syrové, a stalo se už čímsi sichr. I přes naprostou změnu poměrů, například zánik původního státu.   

Takže i z tohoto důvodu přináší ostravická obecní kronika v souvislosti s existencí běženecké péče v ostravické židovské útulně jen pouhé dva stručné zápisky, které se navíc (na stranách 399 a 411) zdají být pořízeny dokonce až po válce:

Přes 50 rodin z obsazeného Těšínska našlo přístřeší v naši obci. Také mnoho Židů, uprchlíků z pohraničí, hledalo u nás útočiště. Byli ubytováni v židovské prázdninové útulně na Osmeku i v soukromí.

Židovská prázdninová útulna byla zabrána pro NSV a bývaly v ni německé děti na zotavenou.

Ovšem dnešní ostravický kronikář, učitel v penzi V. Krpeš, pokud se vůbec objeví zájemce o záležitosti dnešku tak odtažité a minulé, ochotně, a z bůhvíjakých podkladů, poskytne tomu (i k tomu) dokonce cosi jako stručný scénosled historie domu:

 Budova čp. 302 v Ostravici na Osmeku, lidově zvaná "Židovna" (Židovská zotavovna), byla postavena před první světovou válkou. Přesný rok jejího založení neznáme, stalo se tak mezi lety 1908-1912. Nemovitost od počátku sloužila k rekreačnímu pobytu vlastníků, jimiž byla náboženská obec židovská.  

Za 1. světové války, konkrétně od roku 1916, zde byli umístěni uprchlíci, kteří utíkali před frontou. Pocházeli z Haliče a byli to většinou židé. Rozmohl se mezi nimi nakažlivý tyfus a na celý objekt byla uvalena přísná karanténa. Několik jich zemřelo a byli pochováni na místním hřbitově.

Za Obojí předešlé informace jsou zajisté zajímavé a přitom neúplné natolik, že by k jejich rozšíření mělo komusi stát, pokud opět úkol nevybude na mne, se na pár hodin zavrtat do znění listin v archivu ostravického stavebního úřadu. Popřípadě do stránek ostravické hřbitovní knihy z tamtěch časů. Třeba se ještě objeví jména těch kterýchsi z oněch dávno mrtvých málem již před stoletím. Stejně jako původní plány nemovitosti, včetně již dávno zapomenutých datumů.

Nebo dobové fotografie, stavby, lidí, dodatečné pamětnické vzpomínky – co já vím.

Po první válce sloužila budova Židovny opět jejímu původnímu rekreativnímu účelu. V období okupace sem Němci posílali k rekreačním pobytům jejich mládež. Po válce až do roku 1953 tu zas k ozdravným pobytům vysílali jejich děti různí prominenti z Ostravy.  

Mezi roky 1953 až 1971 zde byly potom umístněny 6. - 9. třídy ostravické ZDŠ.

V nichž dnešní pan ostravický kronikář V. Krpeš v jeho době u číval.

A kdoví, až se sem učivem prošlo, zdali se zmiňoval o dávné historii předprotektorátní židovské útulny, v jejíchž místnostech při jeho hodinách zrovna žáci právě seděli. A nebo dnešní ostravičtí učitelé jejich dětem. A ty zdali budou jejich příštím potomkům…  

Vždyť i ta nejvážnější historie mívává své velice komické a posluchačsky vděčné epizody. A přes časy se zachovavší popisy těch nejlegračnějších dobových dějů se ty občas posléze stávají tou nejreprezentativnější ilustrací lidských charakterů i objektivních životních a společenských podmínek.  

Žádáme slavnou obecní radu, aby patřičnou vyhláškou zakázala a pokutou trestala chození letních hostí po hlavních cestách v Ostravici v nemožných koupacích úborech.Koupací úbory,pyjama,krátké kalhotky s podprsenkou se hodí pouze na koupaliště a ne na veřejné cesty a svým výstředním střihem uráží veškerý mravní cit domorodého občanstva.

Toto se týká hlavně příslušníků židovské rasy,kterých je na Ostravici nejvíce a jejichž volba výstředních koupacích úborů nezná mezí.slušnosti.

Doufáme, že obecní rada zařídí vše potřebné k tomu,aby hlavní cesta v Ostravici nehemžila se naháči,jak ženského tak mužského pohlaví.

V dokonalé úctě  

Podepsal vlastnoručně jeho strojopis napsaný již tehdy v prorocky ortograficky úsporném stylu dnešních esemesek tehdejší pan Jirkovský za letní hosty v Ostravici.

Psal se konec června roku 1936. Do Mnichova bylo vlakem stejně daleko, jak i bude jen za pouhé dva roky. Na případné konflikty mezi rodilými Ostravičany a přivandrovalými Židy z Těšínska bylo již zaděláno. Otázkou pro příště je, zdali a jak posléze propukly.

                   iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiibob.lb@@seznam.cz

ii

JACKPOT   

302. 41. 60. 190. 550. 581.

309, 7, 10, 228, 507, 45, 196, 21, 47, 108, 21, 99, 23, 398, 497, 190, 534, 267, 521, 44, 562, 593, 363, 548, 101, 359, 103.

Ne, tohle není seznam šťastných čísel, jimiž zaručeně vyhrajete v nějakém bingu.

Toto jsou ostravická čísla popisná těch, kteří tehdy v jejich nemovitostech poskytli ubytování tehdejším běžencům. Nejdříve z Německa a Rakouska. Později ze Sudet, Těšínska; a nakonec i ze Slovenska. A není podstatné, a proto nerozlišuji, že jedni jen pomohli svým příbuzným v nouzi, zatímco jiní Ostravičané i lidem naprosto cizím a neznámým.

Přičemž si podmínky té tehdejší charity nikterak neidealizuji, poněvadž si domýšlím, že někteří místní na ní i docela slušně vydělali. Ale budiž, vzali tenkrát díl účasti – zatímco ani jediný z mých pozdějších dvou dvojic ostravických babiček a dědečků takto numerologicky zjevně nikoli.

První, František a Julie z panských bytů na dolním konci, věčně balancující na hranici chudoby, snad na pomoc druhým ani neměli. Ale staříček Jan a stařenka Marie z onoho jimi si tak považovaného gruntu čp. 13, tedy z Markovic…

Sice bydleli v dřevěnce. Ale ke statku měli stodolu, a k té pole lán málem až na čeladenskou hranici. Koně aspoň čtyři. Krav plný chlív.

Třebas jim, nuzákům, aspoň prodávali za hotové mléko, utěšuji svoje už svědomí nad klávesnicí. A představoval jsem si, když jsem se i za ně, moje se vším předky, onehdy na ostravickém hřbitově pomodlil, jak by se zdejší chovali dnes, kdyby se jim mezi nimi zjevilo den ze dne takových 400 uprchlíků, kteří s sebou nemají téměř ani pastu na zuby.

Zdali by dnes vydrželi, jako tenkrát tehdejší, i přes zákazy ozbrojené moci, snášet mezi sebou ve vsi přivandrovalce ve všem cizí, přesto svoje bližní, i dlouho přes termín oficiálního zákazu poskytování exilu vprostřed dubna 1939?

Vždyť až s datumem 15. června 1939 nad seznamem 25 jmen a pod strojopisným titulkem Židovští uprchlíci - výpověď z obce poslal ostravický starosta hlášení gestapu do Frýdku, že dne 30.6.1939 byla dána výpověď těmto židovským uprchlíkům z obce.

Všech shora 25 jmenovaných emigrantů jsou bez státní příslušnosti a prosíme, aby tamní P.T. velitelství zařídilo jejich odchod z obce. Tito židé bydlí v soukromých bytech, jež obec velmi nutně potřebuje pro letní hosty - arijce. V plné úctě starosta obce

A přidal do našeho výherního seznamu cti další čísla: 554, 46, 542.

Přičemž musí být sděleno, že i přes morbidní tón a zlověstnou adresu frýdeckého příjemce se pár týdnů nic zjevně významného asi nedělo, vždyť teprve až 7. srpna s titulkem Odstěhování Židů - hlášení, informuje ostravický starosta okresní úřad v Místku lakonicky. A strojopisně definitivně:  

Hlásím, že dne 5. a 7. srpna byli vystěhováni na rozkaz německé tajné státní policie všichni židé -uprchlíci-  ze zdejší obce, takže od dnešního dne nenacházejí se zde žádní židé - uprchlíci.

Jakoby tímto zcela definitivním koncem nebylo již o čemkoli souvisejícím se židovskou útulnou možno mluvit, než snad jen opět zveřejnit výzvu k případným pamětníkům a potomkům, zdali se z těch časů cokoli na Ostravici pořád ještě nezachovalo.

Jenomže konce, jak aspoň některým známo, jsou tu odjakživa proto, abychom se jimi vraceli opět nazpět. K čehokoli počátkům.

Třeba toho, na jehož tehdejším startu bylo písemné vyjádření okresního úřadu v Místku ze dne 21. listopadu 1938, tedy zhruba 7 týdnů po Mnichovu. Které dostala na vědomí obecní rada v Ostravici o den později. A v něm se vlastně umožňovalo Náboženské obci židovské v Moravské Ostravě vše následné:  

K vaší žádosti ze dne 11.listopadu 1938 dává Vám okresní úřad v Místku povolení ke zřízení tábora asi 60 židovských uprchlíků z Německa a Rakouska v židovském prázdninovém útulku v Ostravici ze předpokladu, že se postaráte o výživu příslušníků tohoto tábora a o pořádek v táboře a že žádný z uprchlíků nebude na obtíž veřejnosti ani okolnímu obyvatelstvu v Ostravici.

Toto povolení jest kdykoliv odvolatelné. 

Za okresního místeckého hejtmana tehdy podepsal a povolil psacím strojem bez podpisu jakýsi úřední výr (v.r.) Sýs.

Ač dneska se už všeobecně neví, co to bylo za člověka, přesto ze situací začátku i konce tehdejší Židovny samé plyne (nejen) i pro dnešní Ostravici aktuální jedno mravní ponaučení. A to přes všechna úřední slova, příkazy, výhružky a zákazy:

Pokud občan (a nebo na truc prevít) chce, a dokonce mezi nimi vznikne cosi jako solidarita, i to nejodvolatelnější povolení vydrží nad termín přímo šibeniční i dlouhé dlouhé měsíce.

302, 59, 358, 552, 40 – lidi z těchhle domovních čísel tenkrát vydrželi málem až do samého konce.  

                          iiiiiiiiiiiiiiii  iiiiiiiiiiiiiiiiiibob.lb@@seznam.cz

i

BILANCE    

Nebudu je radši vypisovat tituly a jmény. Ale jsou sami sebou jmenováni na samém čele začátku slohy dokumentace projektové zprávy z roku 1971, v níž se v červenci onoho roku i s úředními razítky stvrzuje, že jednak: pro zpracování [této] dokumentace byly použity výkresy z roku 1912; a že: povolení k obývání [původní židovské útulny samé] bylo vydáno v roce 1913.

Z čehož plyne jednoznačně možné tvrzení, že ony originální císařskokrálovské materiály existovaly ještě na začátku 70. let. A poněvadž se dnes ani ve všech 4 tlustých slohách dokumentů k Židovně již v archivu ostravického stavebního úřadu nenacházejí, dovolím si shrnout stručně, že je zřejmě mezitím kdosi ukradl. Zatarmanil. Čili spáchal taky takový ten jeden z těch zločinů komunismu.

Předešlé zmiňuji jen okrajově – přesto pro účel, aby i malé děti rozuměly, co ten komunismus vlastně trvale je. A až teprve potom: že byl.

Poněvadž kdyby v slohách zbylo a zůstalo zachováno, a nebo se ještě ve kterémsi zastrčeném koutu dokonce dodatečně našlo, veřejnost (věčně sice nepoučitelná) by měla cosi dobově výtvarně hezkého aspoň k ilustraci. Nejmíň toho, s jakou úctou i ohledem na budoucí časy se tehdy pracovávalo.

A věděly by se taky úplné počátky alespoň jednoho osudy zajímavého domu. Pokud vůbec i tohle obojí se zdá nebo jeví aspoň jedinému čtenáři pro jeho dnešní všední dnešek být vůbec důležité…

Načež se po předešlém, čemsi jako soudničce, opět navracím na stránky ostravické obecní kroniky. V níž se na straně 54 v zápisku k roku 1917 uvádí zas tento cityrvoucí morytát:

Do obce přiděleno z vyklizeného uzemí Haliče 150 vystěhovalců Židů, kteří byli všichni umístěni v židovské útulně prázdninové. Záhy mezi nimi vypukl skvrnitý tyf, který z Haliče zajisté přenesli. Byli v útulně isolováni, lékařem židovským ošetřováni (Feuerstein), ošetřovatelkou taktéž a vojenskými strážemi všechen styk s místním obyvatelstvem znemožněn. Denně bylo nutno jim dodati 50 l mléka a to v době, kdy domácí lidé ani 1 l nemohli dostat koupiti. Mléko se dodávalo na čáru vojíny hlídanou a naléváno bylo přímo do nadob vystěhovalců, aby nikdo se nenakazil. V té době zemřela ošetřovatelka a 8 Židů a všichni byli na místním hřbitově pochováni. Pro uzdravující se vyklizena škola "na Osmeku" za ozdravovnu a děti školní přidělena škola "u kostela", kdež pak bylo 269 žáků. Nedivno, že pak zdravotní stav dětí - doposud přes veškerou bídu - dosti dobrý, se zhoršil a břišní tyf i 1 žáka za oběť si vyžádal.

Otec se mi nikdy s touhle morovou historií nesvěřil, třebaže ji jako jedno z oněch ostravických školních dětí sám zažil. A já jako vyprávějící dostávám dodatečně zadost, mohu-li předchozí bilanci srovnat s údaji autentického dobového manuálu, jenž se i přes časy komunismu zachoval.

Snad i kvůli tomu, že se jmenuje tak hororově a současně i tak ideologicky pro pouhé přežití zcela nezávadně. Ba i nezávazně: Protokol o prohlídce mrtvých. V jehož řádcích je postupně zaznamenán každý skon v ostravické obci, jak šly od posledních let 19. století až zhruba do roku 1922. Včetně případných utopených zde v řece a pocházejících původně z jiných katastrů.

Proto v bilanci ostravických mrtvých lze stále ty haličské nalézti. Sice beze jmen, i uvedených příčin smrti. Včetně oné ošetřovatelky. V celkové sumě však o 2 oběti menší nežli uvádí kronika. Navíc všichni zemřeli již v roce 1916.

A zajímá-li se někdo o osud onoho nešťastného žáčka, dal jsem si za čtenáře práci, a listoval. Načež shrnuji, že na stránkách okolo i před není uveden po celý rok žádný místní dětský skon, který by měl za příčinu tyfus. Jen několik opakovaně banálních příčin tamtěch dávných let: hlízy; a nebo souchotiny.

Takže, zdá se, dětský tyfus byl jen tak nějak legendisticky k reálným úmrtím přifařen, aby se dávné vyprávění stalo posluchačsky zajímavější, dokonce šiřitelnější. Mediálně atraktivnější.

Ačkoli na dávné vsi, setkáváme se tu tak s projevem onoho čehosi tak moderního, čemu našla termín až věda oficiálně vzniklá na přelomu našeho tisíciletí a nazývaná memetika.

Urbánní mýtus, čtenáři, i zde výsledek souběhu hravosti invence i faktických příčin reality. Ale pozor, poněvadž když se totéž z ideologických důvodů zneužije, obdržíme, co již známe z komunistické praxe: v čítankách malého Klému, jak si čítává v posteli, stránky osvětlovány lampou loučového veřejného osvětlení za oknem na ulici. Úderníka Sakmara, fedrujícího všema čtyřma. Rukama…

Mytologické okolnosti [bezvýhradně] hrdinské smrti nadporučíka Otakara Jaroše u Sokolova, ano, i k níž se později prostřednictvím jednoho z těch tehdejších obyvatel ostravické Židovni v roce 1938 rovněž zakrátko dostaneme.

                            iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii bob.lb@@seznam.cz

i

POUČENÍ     

Ještě jedno dílčí poučení jsem si minule odpustil. Které zní zhruba takhle: Otcové, vyprávějte svým dětem svoje historky! Každý den aspoň hodinu!!! Ostatně, dělával to tak již Homér…

A vy všichni ostatní fištróni a fiškulíni si již od dětství pište deníky – později obvykle nebývá z čeho psát. Poněvadž paměť veřejná i soukromá zapomínávají, a nebo začnou krnět; nebo až do komičnosti klopýtat. Jako například ostravická kronika v jejím zápisku na straně 56., pořízeném o nějaký ten rok později od události samé:

Konečně počátkem škol. roku 1917/18 haličstí vystěhovalci odjeli a obec si oddechla, škola na Osmeku však jimi byla tak zpuštošena, že k účelům školním použita hned býti nemohla a 82 žáků – až do provedení oprav, dále navštěvovalo školu "u kostela", která měla 204 žáky + 82 = 282 žáků

Tečka, píšu, po desetiletích doplňuji chybějící . znak, a spolu i upozorňuji na nepozornost sumy předešlého početního výsledku.

Jo, a taky, mladí, čtěte pravidelně noviny: zejména pro aktuální poučení svých učitelů. Proto jest nejlépe sahat pro ty aspoň čtvrtstoletí nazpátek. Občas si budete (a to zcela rozumně a oprávněně) připadat, že doba i kasa zůstávají pořád stejné, a že se jen mění dílčí módní doplňky jednajících osob a kolem nich z dobové papírmaše postavené kulisy.

Například brněnský deník Svoboda, tehdy hodně v Místku čtený, přinesl v pátek 14. října 1938 tuhle aktuální zprávičku:

Židé nesmějí do Palestiny.

Anglie má nyní s Palestinou velké starosti. Arabové se vzbouřili, proklamovali svou národní vládu, mají svoji velmi bojovnou armádu a okupovali již tři čtvrtiny zaslíbené země. Angličané jsou na ústupu, snaží se vyjednávat a jsou ochotni zastavit jakékoliv další židovské přistěhovalectví do Palestiny. Američtí židé začali právě protiakci na ochranu svých souvěrců. Presidentu Roosveltovi docházejí telegrafické prosby, aby zakročil u Angličanů, aby nebrali Židům vlast.

Zatímco tehdejší místní týdeník s názvem Frýdecko-Místecký kraj po vzoru podobných dnešních tiskovin na věčnost nemyslil a proto ponejvíce tisknul lokálky o nočních rvačkách, rodinných úmrtích a obdobných prchavostech, svět okolo šírošírý si se Židy už nevěděl radu, co s nimi. A to utíkali teprve jen z Německa a Rakouska. V celé Evropě jich žily milióny. 6 se šesti nulami jich později padne Šelmě za oběť.

Tehdy ještě všichni měli čas. Realistickou naději.

Takže co optimistického tiskla jako objektivní zprávu svobodná Svoboda v Brně 28. října 1938? V den zrovna státního svátku, dvacetiletí svobodné země? (Které érou totožné budou nynější zdejší slavit již za 2 roky, a s jakou jejich bilancí?)   

Kam se mohou vystěhovat židé.

Vysoký komisař pro Nový Zéland v Londýně Jordan prohlásil, že Nový Zéland může přijmout značný počet uprchlíků. Máme pro ně práci na několik let a můžeme přijmout pracovní síly, nalezneme-li síly způsobilé.

Ale kdo vskutku umí číst, dnes chápe alibismus, nezájem a účelovost. A mnohý již tehdy rozuměl, že cosi jiného je nabídka, a cosi jiného už potom rozhodnutí nebo zlomyslnost individuálního úředníka, kdo (a zejména: kolik kusů z milionů) je pro imigrantskou kvótu pracovní síla potřebná.

Jenže ve frýdeckém týdeníku se například v takovýchto globálnějších souvislostech odevždy nepřemýšlí. Též i noviny svobodně vycházející jinde chrlily další jen a jen na kšeft dobré jobovky. A zdejší, ještě předprotektorátní, nenávist vůči Židům, tehdy jako zejména odpovědným za mnichovskou zradu, měla i jiné podoby. V nichž demagogie či přímo lež vypadaly věrohodně, netiskly-li noviny o kousek dál reprezentativně, na základě autentické zkušenosti, o téže realitě. Ostatně, jak se ne/činívá i dnes.

Pak divu není, vypadá-li i zevně, že hřímáno je občansky a hrdinně, že čtenář na desetiletí podlehne klamu. Vždyť tu dokonce na vlastní oči viděl, že začátek odstavce musel být tehdy bílou zkonfiskován. Až natolik ekrazitní pravdivou novinu mu z dalekého světa Brna nesli, a opět tatáž svoboděnka Svoboda:

U našich bratří za Olzou.

iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiSmutnou úlohu na Těšínsku hrají také židé. Protože Poláci je nepronásledují jako Němci, přizpůsobují se rychle novému režimu, udávají každého Čecha, který někdy něco řekl proti Polákům a prostě denuncují. České obchody jsou bez výjimky všechny zavřeny.

Ano, přes všechnu lehkovážnost mého líčení to byla divná doba. Čeští Židé vyhnáni (a dodnes bez veřejné omluvy) Poláky z Těšínska. Veřejně nenáviděni. Mířící v houfech granicí směrem k Ostravici. V níž se zrovna v oněch listopadových dnech zřizuje útulna. Místní, masírováni tiskem Židy obecně nenávidět, stojí před rozhodnutím, zdali vůbec a pak jak, či za jakou finanční cenu, sumy, pomoci.

Dnešní každodenní zdejších klausovské bydlo je proti tomu úplné člověče.

A našli se, byť modelováni tehdejším regionem, bleskem bleskem, novatřeskem; ju a hele, halinou i spaj: aspoň ti mravně pomazanější, co ve prospěch těch bídných tehdy učinili

Předešlou, mnou dnes záměrně zapomenutou, tečku, s poučením, ať zas kdosi přidá za potřebných pár let.

ii

ESEMESKY     

Již minule jsem mohl z novin tehdejších(?) časů citovat onu nevraživou senzačnost, s níž bylo podstrkováno, kolik že desítek procent Židů navíc nad běžné cifry tehdy páchalo sebevraždy v Maďarsku. Či uvádět odtamtud doklady, s jakým vlastně xenofobním zadostiučiněním i pomstychtivou výhružností v podtextu se tenkrát rozepisovali i ti vším provinční čeští novináři o důsledcích a škodách 9. listopadu zrovna uběhlé Křišťálové noci v Německu.

Pražští židé se dávají křtít. Pražští židé se dávají hromadně křtít. V roce 1937 změnilo jen 65 židů náboženství, letos již 203, a to většinou teprve v posledních týdnech.

Takže i takové narážky v onom dobově potměšilém tónu (holenci, teď si to tedy konečně odskáčete!!!) si tehdy mohli třeba Ostravičané přečíst ve Svobodě na den přesně 17. listopadu 1938. Tedy i dát se jimi vést i mást: v názorech i jednání. Přitom zrovna ve dnech, kdy byl úředně povolován provoz ostravické Židovni. S datem okolo 17. 11. – s nímž o 70 roků, napřesrok, my(?) taky budeme slavit jedno svoje(?) exkluzivní státní výročí.

A je jenom obrazem dnešní doby, a hororovou ilustrací, kam až mravně se lze našincům k budoucímu jubileu v bydlu zanořit, uvedu-li, abrakadabra, co mi onehdy v jejím mailu esemeskově napsala jistá ostravická úřednice: /…/ nemám zájem o ostravičanech, kteří pomáhali židům.Já jsem mladší generace a co bylo mě nezajímá.

Ale poněvadž aspoň tehdy byli někteří, co se zajímali, proto 26. listopadu 1938 (též v onom na tehda překvapivě úsporném stylu esemesek pouhým psacím strojem) mohl hlásit z ostravické četnické stanice okresnímu úřadu v Místku jinak by zapomenutý protagonista tamté doby, jenž sám sebe psal jako vrchní strážmistr ve službě Purmenský:

Podávám zprávu, že dne 25. listopadu 1938 přistěhovalo se do Ostravice,okres Místek, do židovské útulny v Ostravici čp.302, 28 osob dospělých a 5 dětí, vesměs vyznání židovského, kteří bydleli posledně v Mor. Ostravě.

Správce tohoto tábora jest prozatím Emanuel Eitinger,uvedený pod běž.číslem 8 v přiloženém seznamu,který udal,že o stravování těchto osob bude se starati židovská obec Mor.Ostrava.

Jmenný seznam těchto osob přikládám.  

i

Pouze jsem znalejší jim, jež by mne měli být, vyspravil hrubici, poněvadž pana Baču jsem znal až do zhruba jeho 85 roků, zemřel někdy na konci 70. let. Jenže se ho, tehdy nevěda, nezeptal. Ale žije jeho syn Drahoslav/Drahuš. Pořád v Českém Těšíně, desítky již let v cihláku na karvinském konci Komorní ulice. Dokonce je, myslím, i v tamním telefonním seznamu – zrazuji jeho identitu pro ty, kteří by mu případně chtěli napsat o dávná fota ostravických četníků.

Purmenský. Purmenský. Purmenský Ferdinand: tisknu vícekrát, aby se objevilo co nejvíc na Internetu. Je tam už jeden toho jména, valmezský maturant z roku 1895. Obojích teď sháním příbuzné; snad se povede.

Fuchs Karel. Fuchs Karel.

Honzík Tonda. Antonín Honzík.

Karta Richard. Richard Karta.

Zde pro tebe Okádvěkáoes, přepínám…

         iiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii          bob.lb@@seznam.cz